Obsah tohoto článku je jasný - popis mých posledních hodin v Anglii. Po 8-mi měsících končí můj anglický život a už je ze mě zase kluk z Čech. Nebudu zatím bilancovat, třeba se k tomu dostanu někdy později. Už teď ale můžu napsat, že to byly moc zajímavé měsíce, dost mě bavily a taky hodně ovlivnily.

Občas se mě někdo zeptá, jak jsem na tom v Anglii se penězi, jestli se finančně vyplatí jet do anglické rodiny, atd. Obecně odpovím: "Nevyplatí. Alespoň z mého pohledu." Pokud si chcete jet vydělat peníze do zahraničí, tak do anglické rodiny nejezděte. Jenže já do Anglie kvůli penězům nejel.

Rád bych navázal na to, co jsem zmínil v jednom z předchozích článků a taky někde v komentářích. Pokusil bych se zase trochu více popsat, jaké to je vracet se po 8-mi měsících v Anglii zpátky do ČR.

Znáte ten pocit, když jdete pěkně hladoví do vaší oblíbené pizzerie a konečně vám přinesou vytouženou pizzu - nejprve jí rozčtvrtí, a pak ze čtvrtek udělají osminy. Takové první 1/8 pizzy se moc nenajíte a sníte jí většinou velmi rychle, stejně tak druhou a třetí. Postupně se většinou dostanete až k tomu poslednímu kousku pizzy. A ten si někdo umí opravdu vychutnat a někdo už je přejedený... jasně, toto je metafora.

Před týdnem, když měla Louise podzimní prázdniny, tak jsme zašli do kina. Konečně se dočkala a viděla film, o kterém mluví už několik měsíců. Tím vysněným filmem, po kterém touží srdce 8-mi leté Angličanky, je High School Musical 3 (HSM 3).

Děti teď měly týden prázdnin. Nemám přehled, jak často jsou prázdniny na anglických školách, ale byly to druhé nebo třetí jedno-týdenní prázdniny dětí, které jsem za ten půlrok zažil. Už vím, že je to vždy extrémní dřina, ale opět mě to zaskočilo.

Angličani nemají moc v oblibě Američany - jejich styl života, kulturu, zvyky, jídlo, hlučnost, atd. - to je známá věc. Hezky se tato vlastnost pozná na malých Angličanech. Děti dokážou například kriticky komentovat americké seriály, reklamy, americkou angličtinu, nebo cokoliv, co jim alespoň trochu připomíná Ameriku.

Na sobotní večer bylo naplánované slavností jídlo. Delší dobu jsem věděl, že dorazí Tonyho prarodiče. Nakonec někoho napadlo pozvat k nám také Tonyho sestru, která bydlí asi 2 hodiny jízdy od našeho domu. Nevěděl jsem, jestli půjde o výhradně rodinnou akci, a nebo jestli bych se mohl/měl zúčastnit taky. Protože jsem "drzoun", řekl jsem si, že podobná příležitost se nemusí opakovat - slavností jídlo kompletní anglické rodiny není každý týden - a tak bych to rád viděl, tj. šel jsem tam. ;)

Tento víkend do naší anglické rodiny přijela babička s dědou (z Tonyho strany). Dorazili v pátek kolem 12h, kdy jsem byl doma jen já - a tak tomu bylo další 3 hodiny. Takže jsem je přivítal, ukázal jim, co a jak, kde co najdou, atd. Byla to s nimi trochu i zábava. Obecně totiž můžu říct, že mám důchodce docela rád - usmívám se, když se derou v autobusech ke dveřím raději už o 3 zastávky dříve, usmívám se, když mě předbíhají u pokladny v obchodě (protože určitě hrozně spěchají), usmívám se, když si na vše stěžují, atd.

Prázdnin jsou pryč. Mám za sebou několik dní u moře v Cornwall (Anglie) a několik moc hezkých dní v Čechách, ale teď už jsem zpět v Anglii a opět „pracuji“. Už jsem psal, že září je ve znamení změn, tak bych některé naznačil.