Dnes jsem v Anglii 3 měsíce. Kdo mě zná lépe, tak ví, že rád rekapituluji. Právě mám k tomu velmi dobrou příležitost. Od teď můžu navždy prohlašovat, že jsem prožil čtvrt roku v Anglii, navíc na tak hezkém místě, jakým je Cambridge. A jaké to bylo, to se dozvíte o pár řádků níže. :)

Začal bych asi u toho nejdůležitějšího, u mé anglické rodiny - na závěř jsem připsal nějaké komentáře ve stylu - líbí vs. nelíbí.

Zpočátku se ti "moji angličani" zdáli velmi milý a hodní. Jsem rád, že můžu říct, že takoví i zůstali. Práce mám sice stále o trochu více, než někteří ostatní (pracuji cca 30-35 hodin týdně), ale celkem brzy jsem si našel systém. Navíc vím, že není nutné dělat vše přehnaně precizně. „Moje“ rodina, podobně jako jiné anglické rodiny, nejsou žádní puntičkáři. Jsem si jistý, že jsou radši, když mám dobrou náladu a nejsem unavený, než kdyby bylo vše extrémně „nablýskané“. Tím nechci říct, že svou práci flákám, ale určitě bych při některých činnostech mohl vyvinout více námahy. ;)

Podobně jako my všichni, také „ti moji angličani“ mají svoje neduhy. Třeba Mabel chodí (stejně jako hodně jiných žen) z práce docela často otrávená a tváří se lehce nepříjemně. Zpočátku jsem si říkal, jestli třeba není naštvaná na mě, nebo jestli si nebude přenášet svou negativní náladu na další, ale není tomu tak. Občas je v tyto „své dny“ přísnější na děti – trvá více na tom, aby dělaly, co mají (uklízely po sobě, psaly včas úkoly, atd.), ale mně ještě nikdy nic nepříjemného neřekla  – ani jednou mi nenaznačila, že bych něco zkazil nebo udělal špatně. A důvod by si určitě mohla najít, kdyby chtěla. Tony je na mě stále stejně milý, jako na začátku. Vždy se mě ptá, jaký jsem měl den. Přitom se usmívá a vypadá, že svůj dotaz myslí naprosto upřímně. Jediné, co u Tonyho nechápu, tak je jeho humor. On nijak moc nevtipkuje, a když už vtipkuje, tak málokdy tomu rozumím – ale samozřejmě se tvářím, že je to zábavné. :)

Podle toho, co slýchám od ostatních, tak mé děti jsou nadprůměrně hodné. (Pozn.: I když toto píšu se skřípěním zubů, protože včera mě hodně zlobily – fakt moc – neposlouchaly, dělaly naschvály, atd. Nechci je ale soudit podle této spíš ojedinělé situace.) Děti jsou mnohem „zlobivější“, než jejich vrstevníci v ČR, ale tady je měřítko nastavené jinak. Občas je mi líto, že jsou děti děsní lenoši. Rád bych je vytáhl do parku, k vodě, nebo třeba na procházku do Cambridge, ale ony nechtějí. Vzpomínám si, jak jsme s dětmi v jednom horkém dni mluvili o zmrzlině, a Mabel řekla, ať si jí jdeme koupit do naší vesnice – ať jdeme pěšky, že to je kousek. James se mě zeptal, jak je to daleko. Když se dozvěděl, že 5-10 minut chůze, tak se rozbrečel – že zmrzlinu chce, ale tohle prostě neujde, že chce jet autem. :-))

Mimochodem, psal jsem si pár emailů s klukem, který žil v rodině přede mnou. On mi potvrdil, že rodina je skutečně dobrá. Psal mi, že když se bavil s ostatními au-pairy, tak ta naše rodina je podle něj jedna z nejlepších. Souhlasím, opravdu si není nač moc stěžovat.

Abych je stále nechválil, tak trochu bych mohl zkritizovat, že v úvodním dopise od rodiny byla zmínka o mé vlastní koupelně. Koupelny máme sice tři, ale tu „mojí“ běžně využívá James a občas také Louise. Druhá drobnost - rodina se při telefonátu i v emailech tvářila, že budu mít jejich auto k využívání i pro moje "účely". Nyní se k tomu nějak moc nemají. Kdybych na tom trval, tak mi auto určitě půjčí, ale moc se jim nechce. Na druhou stranu, já bych potom kvůli přirozené lidské lenosti všude jezdil autem. Nyní alespoň dělám něco pro zdraví (procházka nebo projížďka na kole na vlak) a navíc ušetřím, protože benzín na moje cestování bych si musel platit ze svého.

Co se mi tu LÍBÍ, co mě tu BAVÍ

• Anglické počasí: Nemám rád dny s teplotou nad 25°C a těch v Anglii naštěstí moc není.
• Jídlo: Měl jsem štěstí na rodinu, protože se stravuje přesně tak, jak bych jedl já sám. Vaříme celkem lehká a zdravá jídla (hodně rýže, zeleniny). Pár mých českých kamarádů v Anglii mi říkalo, že jim tu chybí české knedlíky – mně nechybí. ;-) Napadá mě teď jen jedno jídlo, které nevaříme, a na kterém bych si občas pochutnal – a tím je polévka (třeba gulášovka nebo nějaký vývar :) ).
• Studium angličtiny přímo v Anglii: Před týdnem jsem konečně začal chodit na kurz angličtiny do Cambridge. Samozřejmě o tom připravuji podívání na tento webík, které bude už brzy. Teď bych jen napsal, že se mi moc líbí, jak se naboural můj celotýdenní stereotyp a začal vytvářet nový stereotyp. ;) Nově ale vím, že se minimálně 2x týdně dostanu večer do Cambridge mezi mladé lidi a třeba můžu zajít s nimi na pivo.

Co se mi tu NELÍBÍ, co mi tu CHYBÍ

• Rodina, kamarádi: Nejvíc mi tu samozřejmě chybí moje rodina a kamarádi, to je asi jasný. Mohu říct zodpovědně, že jsem nikdy nebyl maminčin nebo tatínkům mazánek (možná babiččin :-)) ), ale přesto se mi občas zasteskne. :-)
  
• Zvířátka: Někdy je mi líto, že „moje“ anglická rodina nemá doma žádné zvířátko. Na druhou stranu, byla by to nejšpíš pro mě práce navíc, ale třeba by mi to nevadilo.
• Příroda: Možná to bude znít jako hloupost, ale chybí mi lesy. Už jsem to párkrát zmiňoval, v Anglii prostě moc lesů není. Speciálně v Cambridgeshire, kde žiju, je příroda hrozná nuda – nejsou tu lesy, ale ani žádné kopce, je to tu taková rovina, že při dobrém počasí je vidět snad na stovky kilometrů daleko do všech světových stran.
• Práce: Musím říct, že někdy mi chybí i můj dřívější pracovní život. Občas mě ty obleky, kravaty, zasedačky a podobné nesmysly celkem bavily. Bývaly chvíle, kdy jsem myslel, že některému klientovi půjdu osobně poposunout jeho židli, páč si asi sedí „na vedení“, ale přesto v práci byly i zábavné okamžiky. Navíc jsem tam měl (mám) několik prima kamarádů – tímto zdravím mou neoblíbenější kolegyňku Lenku, nejoblíbenějšího programátora Libora a ostatní nejoblíbenější „pracanty“. :) Na druhou stranu, podobného „byznysu“ a způsobu života si určitě ještě užiju dost a dost.

Neberte tento výčet jako úplný. Určitě je spousta dalších věcí, které bych měl zmínit, ale zrovna mě nenapadají. Na ně třeba dojde zase někdy příště.