Tento víkend do naší anglické rodiny přijela babička s dědou (z Tonyho strany). Dorazili v pátek kolem 12h, kdy jsem byl doma jen já - a tak tomu bylo další 3 hodiny. Takže jsem je přivítal, ukázal jim, co a jak, kde co najdou, atd. Byla to s nimi trochu i zábava. Obecně totiž můžu říct, že mám důchodce docela rád - usmívám se, když se derou v autobusech ke dveřím raději už o 3 zastávky dříve, usmívám se, když mě předbíhají u pokladny v obchodě (protože určitě hrozně spěchají), usmívám se, když si na vše stěžují, atd.

Tonyho rodiče mají hodně vysoký věk - jeho tátovi je dokonce 93 a to je opravdu hodně. Babička je mladší a dá se říct, že je relativně "čilá". Zdravotní stav se odráží v jejich projevu. Oba mají hezkou a čisto angličtinu, ale zatímco babičce rozumím snad všechno, tak dědovi naopak skoro nic (on hrozně "mumlá"). Naštěstí se umím pěkně usmívat a kývat hlavou, tak jsem snad vše zvládl.

Před jejich příjezdem jsem musel oprášit svou zdvořilostní angličtinu. I když jsem hodně zdvořilý v běžných každodenních situacích, tak přesto jsem se od dětí naučil spoustu hovorových výrazů, které je asi v tomto případě lepší vynechat. Oni jsou totiž podle vyprávění Mabel a Tonyho taková klasická stará škola, vždyť vyrůstali v éře pravých anglických gentlemanů. :-) Toto se potvrdilo, když jsem se s nimi seznámil. Stále dodržují své zvyky, ať už jsou kdekoliv. Pokud jsou Angličani konzervativní, tak tito jsou ultra-konzervativní. (Mimo jiné, např. Tonyho oslovují jedině formálním „Anthony“.)

Bylo pro mě zvláštní, že jsem byl první, koho v domě jejich syna viděli - pro ně naprosto cizí člověk. Já jsem jim ukazoval dům, který se za těch 12 měsíců, co tu nebyli, docela změnil (nová kuchyň, drobné přestavby nábytku). Já jsem jim vyprávěl historky o jejich vnoučatech, které už 4 měsíce neviděli, a které znám asi nyní také více, než oni.

Babička je správná hospodyňka. Přivezla plný kufr napečených koláčů a jídel. Ale vážně plný! Nikdy bych si to nedokázal představit. Tolik doopravdy podomácku připravených různých jídel jsem snad nikdy pohromadě neviděl. Celkem asi 15 různých koláčů a pár dalších specialit. Navíc vše měla dopředu naplánované. Jakmile jsme odnosili věci do kuchyně, tak začala vyprávět - toto je na dnešní večeři, toto zítřejší snídaně, toto zítřejší večeře, tyto dáme do mrazáku, atd. Fakt sranda. (Pozn.: Když to teď píšu, úplně jí slyším. ;) )

A skutečně, páteční večeře byla v její režii. Podávalo se mleté maso, které bylo zapečené společně s bramborovou kaší. Jako příloha byla samozřejmě spousta zeleniny - lusky, mrkev, hrášek. A po jídle následoval „puding“ (připomínám, že v Anglii není „puding“ jen „puding“, jak mi ho známe z ČR - ale může jít o cokoliv, co se podává po hlavním jídle). Měli jsme skutečně výborný rebarborový koláč - mimochodem, rebarbora je v Anglii hodně populární pro pečení koláčů. Moc jsem si pochutnal a docela se přejedl. No, ale když je ten pátek, tak si snad můžu trošku zahřešit proti své dietě, ne? ;)