Na sobotní večer bylo naplánované slavností jídlo. Delší dobu jsem věděl, že dorazí Tonyho prarodiče. Nakonec někoho napadlo pozvat k nám také Tonyho sestru, která bydlí asi 2 hodiny jízdy od našeho domu. Nevěděl jsem, jestli půjde o výhradně rodinnou akci, a nebo jestli bych se mohl/měl zúčastnit taky. Protože jsem "drzoun", řekl jsem si, že podobná příležitost se nemusí opakovat - slavností jídlo kompletní anglické rodiny není každý týden - a tak bych to rád viděl, tj. šel jsem tam. ;)

Snažím se uvažovat podobně, jako Angličani, a nedomýšlet si nesmysly typu - bude to trapné, třeba tě tam nechtějí, co bys tam dělal, atd. Beru spoustu věcí jako neopakovatelný zážitek, který mi poté už nikdo nikdy nevezme. Ostatně, kdyby ti moji Angličani chtěli, aby byla na slavnostní hostině výhradně jen rodina, tak by mi to mohli říct - nahlásil jsem totiž svou účast hned v pátek večer.

Jako obvykle o víkend, ani tento víkend jsem nechtěl sedět doma, a proto jsem v sobotu ráno vyrazil na menší nákupy do Cambridge. Slavnostní jídlo bylo naplánované na 17h, tak jsem se vrátil zpět z města v 15:30h, abych případně s něčím pomohl. To se ukázalo, jako dobré rozhodnutí.

Když jsem přišel, tak Mabel vařila pro 10 lidí a překvapivě byla na vše úplně sama. Potkal jsem sice Tonyho sestru, s kterou jsem prohodil pár zdvořilostních frází a dozvěděl se, že ráda zahradničí, proto nám teď trochu vylepší naší zarostlou bylinkovou zahrádku - ale to jinými slovy znamenalo, že do vaření se moc nehrne. Tony zabavoval manžela jeho sestry formálním rozhovorem o vděčných tématech (politika, počasí, cestování, dovolená,...) a ostatní různě pobíhali po domě, nebo odpočívali.

Začal jsem s výpomocí v kuchyni a bylo vidět, že Mabel má opravdu radost. Já byl zase spokojený, že jsem užitečný. Vařilo se strašně moc druhů jídla, a i když máme hezkou, novou a velkou kuchyň, tak nyní byla najednou malá a nestíhala. Celkem jsme připravovali 2 druhy masa (vepřové a hovězí), asi 6 druhů vařené zeleniny (ze zahrádky Tonyho táty), gravy (omáčku), smažené brambory, 2 druhy pudinků (čokoládový dort a ovocný koláč), prostírali stůl a pití pro 10 lidí, průběžně myli nádobí (jinak bychom se do kuchyně nevešli) a spoustu dalšího.

Při jídle jsem se potom opět zamyslel, jak je to vaření hrozně nevděčný - Mabel (a pak i já) vařila pro těch 10 lidí téměř 3 hodiny - byla opravdu „v jednom kole“ a fakt se nezastavila. A ono se to pak všechno sní za 20 minut. Jídlo bylo výborné, všichni průběžně a opakovaně v mezi-pauzách při přežvykování chválili kuchařské umění Mabel (oni jsou k těm zdvořilostním frázím Angličani samozřejmě také vychovaní), ale stejně je hrozný, kolik s tím bylo práce. Po jídle se podával ještě čaj a doma pečené sušenky.

Jsem rád, že jsem překonal drobný ostych a na tuto událost se „vtírnul“. ;) Proniknul jsem zase o trochu více do anglické kultury, příjemně si poklábosil, viděl spoustu vtipných scének a parádně se najedl. Mimochodem, nějak si mě oblíbila Tonyho sestra (je doktorka ; kdo ví, odpoví ;) ). Stále mi něco vyprávěla, a když odjížděla, tak se se mnou loučila až moc přátelsky. Jsem trochu i rád, že k nám do rodiny jezdí jednou za rok, ona se na mě totiž opravdu nějak divně usmívala. ;)

Ještě doplním: Už jsem uváděl, že mám obecně docela rád důchodce - baví mě některé jejich výstupy (speciálně ty v MHD) a dokážeme si pěkně popovídat. ;) Na Tonyho rodiče jsem myslím mile zapůsobil, a tak mě mimo jiné velmi srdečně zvali k nim na návštěvu. Říkali, že pokud budu mít nějaký výlet v jejich okolí, tak budou moc rádi, když se zastavím. A nabídli mi také, že pokud budu chtít, tak tam můžu i přespat (ono by to ani jinak nešlo, bydlí dost daleko a cesta zabere hodně času). Tak uvidím. Asi nabídku nevyužiju, ale snažím se "nikdy neříkat nikdy". Mají tam v okolí totiž pár zajímavých míst, které bych rád viděl.