Děti teď měly týden prázdnin. Nemám přehled, jak často jsou prázdniny na anglických školách, ale byly to druhé nebo třetí jedno-týdenní prázdniny dětí, které jsem za ten půlrok zažil. Už vím, že je to vždy extrémní dřina, ale opět mě to zaskočilo.

„Moje“ děti totiž nemají téměř nikdy naplánovaný žádný program na tyto „krátkodobé“ prázdniny. Jejich rodiče říkají, že si potřebují hlavně odpočinout. Což může znít hezky, ale vzhledem k tomu, že děti mají limit na sledování TV (hraní PC, atd.) jednu hodinu ráno a jednu hodinu odpoledne a rozhodně nepreferují pasivní odpočinek, tak pro mě to ve finále znamená téměř 12-ti hodinovou práci každý den. Občas si někde stranou sednu a snažím se, aby si mě děti nevšimly, nebo si odskočím k notebooku, ale moc času na odpočinek opravdu nemám. První dva dny se to dá vydržet v pohodě a člověk je i trochu rád, za vymanění z každodenního stereotypu, ale zbývající tři dny už jsem přežil ani nevím jak.

Se smutnýma očima v tyto dny občas vzpomínám na svou dřívější práci. Když jsem finish-oval projekty třeba pro několik klientů zároveň, seděl jsem v kanclu někdy i do 22:00h, tak to nebylo jednoduché, ale cítil jsem se méně unavený a třeba taky méně otlučený. ;-) Kdyby nic jiného, tak za těch několik měsíců v Anglii jsem si uvědomil, že celá řada tzv. „ženských“ prací není vůbec jednoduchá.