Rád bych napsal pár slov o začátku mého šesti-měsíčního výletu do Anglie.

 

Samotné cestě do Anglie předcházela neplánovaná vlna adrenalinu. Letěl jsem s nízkonákladovkou (easyJet) a oni nepíšou na letenky, u kterého východu (=nástupiště) bude přistavené letadlo – asi to totiž do poslední chvíle ani nevědí. Jenže to jsem nevěděl zase já.

 

Protože jsem si přečetl na letence v dolním rohu napsané písmeno „B“, tak jsem šel čekat k východu „B“. Když ale začali v rozhlase hlásit „Last Call to London Standsted“ (neboli „poslední volání…“), tak mi došlo, že něco nebude správně.

 

Rozkoukal jsem se a našel nějakou obrazovku s rozpisem odletů. Tam bylo napsáno, že „mé nástupiště“ je na úplně druhé straně terminálu – neboli cca 600 metrů jinde. Následoval sprintík, celý udýchaný jsem doběhl k bezpečnostním rámům, kde ještě naštěstí čekalo asi 5 lidí, takže vše dopadlo v pořádku. Po mně dokonce doběhli ještě další 2 opozdilci. Takže z 200 lidí na palubě jsem nastupoval třetí od konce.

 

Let byl klidný. Naposledy jsem letěl před pár měsíci do Paříže se SkyEurope „Boingem“, nyní jsem cestu do Anglie absolvoval s easyJet a s jejich „Airbusem“. Rozdíl to ale nebyl téměř žádný. Až na to, že easyJet nerezervuje žádná sedadla, takže kam si sedneš, tam je to tvoje.

 

Do Londýna na letiště Stansted jsme doletěli 30 minut před plánovým příletem – ony totiž nízkonákladovky už ve svých rozpisech letů raději počítají se zpožděním, takže člověk je pak na cílovém letišti občas dříve, než je napsáno. Někdy ale zase s pěkným zpožděním - to k tomuto způsobu cestování prostě patří. :-)

Po příletu jsem volal ženské hlavě rodiny (Mabel – čti „mejbl“ :-) ), s kterou jsem se domluvil, kdy asi dorazím vlakem do jejich vesnice. Od rodiny jsem měl přesně vypsaný podrobný rozpis možných vlaků včetně jednoho přestupu („London-Standsted“ – „Cambridge“ – „moje vesnice“). Vše sedělo perfektně, a protože vlaky v Anglii jezdí „on time“, tak výpravčí zapískal a jeli jsme. Po hodině jízdy jsem byl v mé vesničce, která je jen 5 minut od Cambridge. Tam na mě na nástupišti čekala Mabel. Moc lidí nevystupovalo, proto jsme se poznali snadno.

 

Když jsem uviděl její auto (takovou starší rodinnou Toyotu), které je rozhodně spíše funkční než hezké, tak jsem se trochu zalekl. Měl bych zde mít k dispozici „mé“ auto a byl jsem už od odletu zvědavý, jaké bude. A při pohledu na postarší Toyotu jsem trochu znejistěl.

 

Nejprve jsme se zastavili v její ordinaci – je zubařka. Musela vyřídit nějaké pracovní povinnosti – až poté jsme jeli domů. Všechny domy, které jsem v Anglii viděl, jsou fakt hezký – zajímavý, elegantní, roztomilý, atd. No a takový je i ten „náš“. Dům není patrový, což mě trochu překvapilo, a není podsklepený (to mě nepřekvapilo :-) ). Ale beztak je to dost velký dům. Jsou tu asi 4 pokoje (můj, dva dětské, ložnice), 2 komory (na pračku, sušárna), obývák s malou pracovnou a velká kuchyň spojená s druhým (menším) obývákem. Vybavení je v pohodě, takové běžně opotřebované a asi jen několik let staré, ale třeba kuchyň je krásná, je téměř nová a velmi prakticky řešená. Navíc se mi opravdu líbí, že je všude spousta oken (máme asi 3x francouzské dveře).

 

Odhaduji, že můj pokoj je velký přibližně 18 m2. Mám tu běžné vybavení, které bych mohl potřebovat (pracovní stůl, postel, vestavnou skříň, TV). Jediné, co bych chtěl ještě vyřešit, je zprovoznit internet v pokoji. Vzal jsem si do Anglie svůj notebook a teď s ním musím chodit do pracovny a to mě nějak nebaví. Jednu ze tří koupelen v domě sdílím společně s jejich klukem (James). Je to pěkná a velká koupelna s výřivkou, ale není tam sprcha (nebo jsem jí ještě neobjevil).

 

Velmi mile mě překvapilo, když jsem uviděl „mé“ auto. Je to totiž Škodovka, přesněji asi rok stará Fabia. Od rodiny jsem se dozvěděl, že tu u nich bylo jako já ubytovaných několik kluků a všichni byli z Čech. A tak asi proto koupili Fabii, abychom se tu cítili „jako doma“. Zatím jsem neřídil, na pondělí dopoledne mám objednané kondiční jízdy v Anglii. Přecijen, je to docela nezvyk to řízení nalevo. První jízdu s Mabel jsem měl asi 3x infarkt. Když jsme vyjeli z křižovatky, tak jela na druhé straně, než jsem čekal a hned jsem se lekl, že nás někdo nabourá. Kondiční jízdy bych měl mít jen 1x, pokud mi řízení „vlevo“ nesedne, tak pak vícekrát.

 

Kolem domu je moc pěkná zahrada s povedeným dřevěným plotem (sousedi mají ale ještě lepší zahradu – obrovskou a s dřevěnými cestičkami). Celkově je to tu hodně „zelený“ kraj. Celá vesnička je příjemná a „náš“ dům je navíc na konci vesnice, takže je tu fakt klídek.

 

S dětmi jsem se podle očekávání rychle spřátelil. Klukovi Jamesovi je 11 let a Louise (čti „luíz“) je 7 let. Zatím jsou nad očekávání poslušné. Když jim něco řeknu, tak to většinou udělají.

 

Otec pracuje jako inženýr v nějaké technologické firmě. Jako jiní podobní inženýři, tak i on vypadá na první pohled trochu neprakticky, ale tváří se příjemně. Mimochodem, dnes mi říkal, že má angličtina po příjezdu do Anglie je nejlepší ze všech kluků, které tu měli.

 

Líbí se mi, že rodina jí hodně zdravě. U každého jídla je spousta zeleniny. Volně mám k dispozici všechno zdejší jídlo (neboli, co je v lednici, to je moje). Je tu vždy velký výběr zeleniny, ovoce (banány, mandarinky, pomeranče,…), jogurtů, atd. Tony (otec) má dokonce za cíl zhubnout 10 kilo. Tak jsem říkal, že mně by se alespoň 5 kilo "dolů" líbilo taky a dal jsem si to tak trochu jako jeden z cílů mého pobytu zde – no, uvidíme.

 

Už mám zařízenou také kartu do knihovny, tak doufám, že má Angličtina se bude zlepšovat raketovým tempem.

 

Doporučuji tuto fotogalerii:

Anglie - "můj" dům a okolí (08-04-15)