V pátek jsme nevečeřeli doma, ale šli jsme se najíst do restaurace. Rád bych se o tento zážitek s vámi podělil, protože to opravdu stojí za to. :-)

Byla vybrána restaurace cca kilometr od našeho domu. Vede k ní „zelená“ a auty téměř nevyužívaná cesta, takže jsme šli pěšky. Přesněji šlo o indiánskou restauraci. Ale úplně jinou než znám z ČR. Vždy, když jsem byl v nějaké podobné „tématicky zaměřené“ restauraci, tak byla až přehnaně „stylově“ vyzdobená – zdi byly obložené červeno-žluto-zelenými hadry, hromada indiánských klobouků všude, a podobné doplňky. Tady to ale bylo jinak.

Ve dveřích nás sice přivítali indiánsští mladíci (mimochodem, tak snědé indiány jsem v životě neviděl, ale vypadali celkem věrohodně ;) ), ale byli v košilích a kravatách – fakt jim to slušelo. A to nešlo o žádnou restauraci na úrovni, taková normální restaurace u hlavní silnice – vzdáleně trochu něco jako v Čechách motorest. Než jsme tam přišli, tak byla restaurace i hezky čistá a uklizená. Lze asi vytušit, že to tak nezůstalo. :-D

Byl jsem trochu zmatený z jídelního lístku – že byl anglicky, se dá asi předpokládat, to mi nevadilo. :-) Ale byli tam samé zkratky a navíc i indiánské speciality a také indiánské názvy. Moc jsem tomu nerozuměl. Vyřešil jsem to diplomaticky a řekl jsem mé dočasné rodině, aby mi objednala, že jim důvěřuji. :-) Sám jsem si objednal anglické pivo. Nebylo špatné, ale české mi chutná víc. Měla to být dvanáctka, ale byla nějaká sladká.

Jako předkrm nám přinesli zvláštní křehké placky (něco jako hodně a hodně velké brambůrky Bohemia, ale bez soli) a asi 8 misek plných různých omáček. Omáčky se na ty placky mazaly. Bylo to vážně dobré. Člověk si pěkně vybral, co chtěl, a naladil se na hlavní jídlo.

Hned pár minut poté už přinesli naší objednávku. Mabel a Tony to mají vychytaný, pěkně číšníkům řekli, ať nám vše vyskládají doprostřed stolu, a každému ať přinesou svůj talíř. Takže jsme ochutnávali od všeho trochu – to já rád! – a fakt dobře jsme se najedli. Celou dobu jídla nám navíc doplňovali vodu, která byla na stole ve džbánku, a kterou pili hlavně děti – voda byla samozřejmě zdarma.

Když jsme dojedli, číšníci odnesli jídlo a naopak přinesli talíř, na kterém byla v igelitových pytlících pro každého připravená vlhká, teplá a hezky voňavá malá utěrka. S ní jsme si pěkně utřeli pusinky, ručičky a vrátili jí zpět na talíř. Vážně dobrý zvyk. To je jiné než obyčejný ubrousek, je to navíc pěkně osvěžující. Musím zjistit, jestli toto dělají i v jiných restauracích.

Jídlo bylo fajn, ale když jsem se pak podíval na ten stůl, celkem jsem se zarazil. V ČR bych se propadl studem, možná bych to ale ani nestihl, protože by nás z hospody hnali holí. Speciálně kolem dětí nebyla vůbec poznat původní barva brusu (býval bílý) – nyní byl ubrus žluto-červeno-flekatý. :-) A to fakt hodně. Žádný z číšníků ale nenaznačil vůbec nic, naopak nám asi 20x poděkovali, popřáli hezký den, atd. Tomu říkám přístup – náš zákazník, náš pán.

Pro úplnost doplním, že v této obyčejné restauraci jsme za večeři pro 3 dospělé a 2 děti zaplatili 65 liber – tj. asi 2300 Kč.

Rodina prý občas do této restaurace chodí, mají to kousek a dobře tu vaří. Tak se budu zase těšit.

Ještě jedna informace na závěr:

Máme tu teď v rodině docela vzrůšo. Včera bylo Jamesovi (kluk) nějak špatně a dobře nebylo ani Mabel (matka). Dnes ráno tu byl nějaký rozruch, a když jsem vylezl z postele (v 7.30h), tak jsem se dozvěděl, že Tony (otec) odvezl Mabel do nemocnice. Nechali si jí v nemocnici a podle všeho to vypadá na zápal plic. Což o to, zápal plic je dneska téměř bezproblémová nemoc. Horší ale je, že Tony je jako podobní muži hlavně na vydělávání peněz a tu domácnost až tolik "pod palcem" nemá. Já to také ještě všechno neznám (což je po jednom týdnu pobytu docela logické), tak jsem zvědavý, jak to tu dopadne. Nějak to zvládneme, no. Dneska to například bylo docela zábavné. :-)