Chtěl bych popsat jednu situaci, která se mi nedávno přihodila. Nevím, jestli to tak vyzní, ale byl to pro mě vážně děsně intenzivní zážitek. Naprosto jsem se nemohl ovládnout. :-)) Nakonec jsem sám sebe musel vyhodit od stolu, protože už jsem byl už z mé chvilkové slabosti opravdu vyčerpaný. ;-)

Pro mou „dočasnou rodinu“ je hodně důležitý rituál spojený s večeří. Je to čas, kdy je celá rodina společně v jedné místnosti, nikam nemusí spěchat, všichni si mohou v klidu povídat a ještě si dát něco dobrého k jídlu.

V pátek je večeře ještě trochu více slavnostní. Na rodičích je vidět, že mají radost z víkendu a vidiny odpočinku. V podstatě páteční večeří začíná ta vytoužená dvoudenní doba volna. Děti mají od páteční do nedělní večeře dovolené sladkosti, tak už v průběhu jídla se na ně pořádně těší. Hned po večeři pro sladkosti běží a pěkně u stolu se s nimi cpou. A s tím je právě spojená má dnešní komplikace. :-)

Děti celkem dodržují přátelský a zdvořilostní zvyk, ke kterému je vedou rodiče. Nejprve nabídnou sladkosti všem u stolu a až poté si vezmou dobrotu sami. Většinou si já ani rodiče nedáváme, a tak to bylo i dnes, když nabízel James svůj čokoládový pomeranč. Poté přišla Louise s vidinou podobného výsledku – tj. vše bude moje – a začala nabízet její čokoládovou tyčinku (něco jako Kit-Kat), která byla z pěti částí. Louise byla překvapená, že Mabel, Tony i James si od ní kousek vzali. Poté nabídla mně a i já jsem neodolal (podobnou nabídku přijímám maximálně 1x týdně, jinak sladké moc nemusím). V tom začalo to divadlo.

Bylo vidět, jak Louise znejistěla. Podívala se s hrozně nevinným výrazem do svých dlaní, kde držela poslední dva kousky čokoládové tyčinky. Následoval němý pohled na mě. Poté opět pohled do dlaní. Nejprve mi podávala kousek, který měla v pravé ruce, pak si to ještě 4x rozmyslela a stále přemýšlela, který kousek je větší, a který si proto nechá pro sebe. Nakonec jsem dostal ten kousek z její pravice, ten který mi vybrala poprvé. Louise si pak sedla, tiše vzdechla a řekla: „Dobře, no, jeden kousek pro mě, no.“

Ono to tak nevyzní, ale v ten moment mě to prostě složilo. Ty její grimasy, ta proměna výrazu od natěšeného po hořko-kyselý. Navíc Louise chodí do dramatického kroužku, ona je prostě dobrá herečka. Nebudu to protahovat, prostě jsem se asi tři minuty nemohl přestat smát. Neustále jsem si zakrýval pusu, snažil se myslet na cokoliv maximálně nudného (nechtějte vědět, nač jsem myslel), ale nešlo to. Všichni se snažili být slušní a dělat, jako by se nic nedělo. Možná se to nezdá, ale tři minuty jsou sakra dlouhý čas.

Po třech minutách jsem se už skoro přestal smát a v tom jsem si vzpomněl na asi 2 týdny starou situaci, když si Louise nandávala zmrzlinu a spadl jí kopeček na zem. Ona s klidem Angličana ten kopeček sebrala svou neumytou rukou, maximálně symbolicky do něj foukla – jako aby ofoukla případnou špínu – a pak si ho dala pěkně do své mističky a začala ho jíst. Rozumíte, představte si, že vám na zašpiněnou zem spadne kopeček zmrzliny. Ty nečistoty neofouknete, ani kdybyste sebevíc chtěli a ona ještě foukla tak decentně, tak elegantně, ani se přitom neobtěžovala zhluboka nadechnout. :-D

Opět byla rozhodující gesta. Louise také toto udělala s roztomilým výrazem a ještě stačila „děsně nenápadně“ zkontrolovat, jestli jí nikdo nevidí – jasně, že se všichni dívali. ;-) Po této vzpomínce jsem dostal druhý záchvat smíchu a to už bylo moc. Po další minutě mi bylo jasné, že to jen tak neskončí.

Proto jsem se musel zvednout, omluvit se a od dnešní večeře na pár minut odejít. Nikdo mě k tomu nenutil, ale já si prostě připadal hloupě. Všichni tiše jedli a já se už pět minut v kuse chechtal. Navíc už mě ze smíchu bolelo břicho a tváře, a tak kdybych neodešel, tak se tam směju asi doteď.

Po večeři, když odešly děti, tak za mnou s milým výrazem přišla Mabel a ptala se, co mě tak rozesmálo. Tak jsme si o tom povídali. Samozřejmě, že můj úlet brala velmi přátelsky a přišlo jí to sympatický.

Abych vám názorně přiblížil, jak jsem asi vypadal, tak mrkněte na níže uvedené video. Je velmi krátké (jen asi 20 vteřin), ale posledních několik vteřin představuje naprosto stejné chování, které mě dneska potkalo. Stejným způsobem jsem si zakrýval pusu a stejně jsem se taky snažil sám sebe uklidnit. Dost mi to připomíná mé chichotání, ale s jedním rozdílem. Smích Světlany Zárubové na videu trvá asi 5 vteřin, u mě trval nejméně 5 minut. Video je zde:

Nebo možná trochu i jako tato němka (doporučuji, ta je vážně vtipná):