Věděl jsem, že to bude náročný den, a taky byl. Chtěl jsem být v Birminghamu poměrně brzy, proto jsem vstával v sobotu už v 6h ráno a po 7 hodině vyrážel vlakem na 3-hodinovou cestu. Naštěstí nemám problém usnout ve vlaku (a kdekoliv jinde), takže jsem zhruba polovinu cesty mohl „intenzivně odpočívat“. Po příjezdu do Birminghamu jsem byl nadšený.

Jednu z prvních věcí, kterou jsem v Birminghamu uviděl, byla budova zvaná Bullring. Okamžitě mi bylo jasné, že jde o stavbu, kterou designoval Jan Kaplický a jeho firma Future System. Stavba mě natolik nadchla, že jí věnuji samostatný článek (včetně fotek a videa). Takže se se dočkáte více informací.

V podstatě jsem toho v centru Birminghamu nic moc více nestihl, než Bullring a vyzvednutí letáků o městu v info-centru. Raději už jsem pokračoval o pár zastávek vlaku dále ke stadionu Aston Villy - tj. k Villa Stadium.

Vystoupil jsem na vlakové zastávce Witton, kterou doporučují webové stránky Villy. Najít stadion nebylo těžké, stačilo se držet početné skupinky mladých mužů ve fialovo-žlutých dresech. :-) Cestou jsem si dal pro jistotu velký hot-dog, ale stejně jsem byl na stadionu přibližně hodinu před výkopem. Mohl jsem si alespoň v klidu udělat nějaké fotky, videa, koupit a vypít „Diet Coke“, atd.

Musím napsat, že jsem byl spokojený s výběrem mé tribuny. Správnou volbu místa k sezení potvrzovalo také to, že pár metrů ode mě byly televizní kamery, které určitě preferují „správný výhled“.

Samotný zápas probíhal standardně a nevšiml jsem si nějaké extrémního rozdílu v kvalitě fotbalu - když porovnám první českou fotbalovou ligu a Premiere League. Rozdíl byl třeba v atmosféře stadionu, ve stulu fandění, protože když vyvolává nějaká hesla 40 tis. fanoušků, tak to je větší zážitek, než při pár tisícovkách lidí. Zajímavé například bylo, když rozhodčí odpískal nějaký sporný zákrok proti domácím. To se téměř všichni zvedli ze židle a začali nadávat a pískat a to byl pořádný hluk.

Velká část lidí, kteří seděli vedle mě, měla permanentky. Lehce mě překvapilo složení těchto lidí. Často tam byli starší dědové, to bych ještě čekal. Ale bylo tam i hodně malých dětí a poměrně dost také starších žen. Například přede mnou seděly dvě přibližně šedesátileté dámy v kšiltovkách a šálách Villy a hlasitého podporování se vůbec nebály (a to ani nějaké té lehčí nadávky). Mimochodem, stejně jako v Čechách, tak i na fotbale v Anglii se mluví dost sprostě. Tolik anglických sprostých slov, co jsem slyšel za 90-ti minutových zápas, jsem neslyšel za poslední půlrok v Anglii dohromady.

Fotbal skončil remízou 0:0 - asi k vzájemné spokojenosti obou týmů. V první půlce byly lepší hosté, měli dvě tutovky a trefili dost nebezpečně tyčku. V druhé půlce byli zase lepší domácí, taky měli pár tutovek a rozezněli břevno. Já se těšil na góly, tak jsem byl trošku zklamaný, ale opravdu jen trošku.

Cestou ze stadionu nás doprovázelo spousta policistů - speciální útvar pro fotbalové zápasy. Poměrně dost ulic v okolí bylo kvůli konci fotbalu dočasně uzavřených pro auta a čtyřiceti-tisícový-dav se valil všude. Ono to není totiž vážně jen tak. Na fotbal se všichni trousí postupně v průběhu cca hodiny a půl. Ale po fotbale jde najednou 40 tis. lidí jen pár ulicemi.

Před stadionem čekalo asi 10 dvoupatrových autobusů pro ty, kteří přijeli busem. Já šel na vlak. Čekal jsem asi 10 minut uvězněný v davu na přístupové cestě k vlakové zastávce. Kdybych chtěl, tak jsem nemohl ani vpřed, ani vzad. Prostě jsem byl součástí obrovského davu. Po chvilce ale dorazil vlak speciálně pro fanoušky a překvapivě jsme se do něj všichni vešli. Takže hurá domů, neboli opět tři hodiny ve vlaku. Ale trochu jsem si pospal, tak to nebylo špatný.