Jsem tak 70%-ní klaustrofobik. Nemám rád výtahy, tunely a třeba stany. Než bych spal ve stanu, tak to radši vypiju zkažený mlíko. Když mám spát ve stanu a není extrémně špatné počasí, tak radši spím venku. Když už není jiná možnost a vážně musím spát ve stanu, tak mám hlavu u východu a východ ze stanu musí být celou noc otevřený. Výtah ale otevřený není.

Do práce chodím často po schodech. Naše firma je ve třetí patře (opět, můj minulý kancl byl taky třetí patro), ale někdy jsem unavený a volím výtah. No a občas si musím před zmáčknutím výtahu poskočit na podlaze, protože jinak se mi nerozsvítí světlo.

Tentokrát ale můj trik s poskočení nefungoval a já stál před těžkým rozhodnutím. Nakonec jsem si řekl, že zkusím překonat sám sebe a jel jsem výtahem potmě.

Byly to krušné vteřiny. Pro mě trvaly mnohem déle než nějaká hodina. Náš výtah má jen malé okénko a mezipatra trvají hodně dlouho, tak jsem byl ve výtahu skutečně úplně potmě.

Vzpomínal jsem na mé skoky padákem a říkal si, jak je to pohoda být jako pták kilometr nad zemí. Jak si člověk na padáku připadá bezpečně, ale takový blbý výtah, jak může být stresující.

Cestu jsem pochopitelně přežil, ale příště asi nebudu radši dělat hrdinu a zvolím ty schody. Stres po ránu není zrovna zdravý a chůze po schodech prý docela prospívá tělu. Speciálně u kancelářských myší, jakou jsem já.