Pátek byl trochu zvláštní den. Věděl jsem, že bych chtěl někam o víkend vyrazit, a že bych se nad tím měl už zamyslet, ale byl jsem neskutečně líný. Když už jsem se pomalu chystal podívat se na mapu, tak mi zavolal kamarád Kuba, že jede z Cambridge po krásné cyklostezce kolem řeky, a že za 30 minut bude v mé vesnici. Nijak jsme se nedomlouvali, ale v Anglii mě téměř nikdy nic nepřekvapí, proto jsem bez váhání odpověděl: „Jasně, sejdeme se v parku, najdeš ho přímo uprostřed vesnice.“

Pěkně jsme si hodinku poklábosili a po cestě domů jsem už konečně začal uvažovat, kam bych to vlastně jel. Na nějaký dlouhý výlet jsem neměl dostatek sil. Vzpomněl jsem si, že poměrně blízko jsou města Peterborough (čti zhruba takto: „Pítrborou“) a Norwich (čti zhruba takto: „Norič“), a že bych je chtěl obě dřív nebo později navštívit.

Další páteční náhodné setkání na mě čekalo v emailu. Psala mi totiž pro mě do té chvíle neznámá au-pair-ka Katka, že bydlí jen 3 kilometry od mé vesnice. Dokonce jsem se později dozvěděl, že bydlí pár metrů od školy, do které chodí „moje děti“ a kam je každý den vozím. Po chvilce internetového povídání jsme se nakonec domluvili, že by mohla jet na sobotní výlet se mnou. Já jsem gentlemansky navrhnul, že si může vybrat, kam pojedeme a nadhodil jsem uvedená dvě města. Ve skutečnosti to mimo jiné znamenalo, že jsem se vyhnul nudnému vyhledáváním informací na internetu. :-)

Nakonec padla volba na město Norwich, které mi "moje anglická rodina" už několikrát doporučovala. Vždy ale zdůrazňovali, že Norwich je krásné město, ale musí být při návštěvě města hezké počasí. Rodina mě navíc několikrát v týdnu upozorňovala, že na víkend je předpověď počasí jen samý déšť (mimochodem, počasí je samozřejmě jedno z vděčných témat, o kterém se bavíme téměř každý den). Když jsem proto u sobotní snídaně oznámil mé plány, tak se podívali z okna na stále se zvyšující počet dešťových kapek na kapotách aut a poté na mě vrhli nechápavý pohled. Jenže já prostě předpovědím počasí nevěřím a nikdy je nesleduji, vážně nikdy.

Zvětšit mapu

Vzhledem k tomu, že nejlepší varianta (nikoliv jen pro mě :) ) bylo jet vlakem z mé vesnice, tak Katka přijela za mnou na kole (které si nechala v naší zahradní kůlničce :) ). Za mírného mrholení jsme vyrazili vstříc novým zážitkům. Při přestupu na jiný vlak v Ely (čti zhruba takto: Íly) se během 20-ti minutového čekání  spustil takový déšť, že silnější jsem v Anglii snad neviděl. V ten moment jsem přemýšlel, jestli všechny moje (občas stupidní) zásady, je nutné dodržovat. Na druhou stranu jsem se uklidňoval zkušenostmi s anglickým deštěm. Je pravda, že tu občas prší, :) ale jen málokdy trvá déšť déle než 30 minut. Většinou jde jen o krátké přeháňky – možná je to tím, jak tu neustále fouká celkem silný vítr, který asi umí mraky „rozfoukat“.

Doplním, že zbytek dne už nezapršelo a tak jsme si výlet užili – alespoň já ano. Proto jsem se mohl utvrdit v tom, že i nadále sledovat předpovědi počasí nebudu. Ten kdo předpovědi sleduje, tak by na podobný výlet prostě nevyjel a zbytečně by seděl doma.

A ještě úsměvná poznámka na závěr. Když jsem přišel zpět do „mého dočasného domova“, tak Louise zahlédla přes francouzské dveře Katku. No a jakmile mě pak Louise potkala v domě, tak měla na mě takové ty typické posměšky malých holčiček ve stylu – "áááá, majkl a jeho kamarádka, hmmm." :-))