Moc rád jsem na nějakou dobu opustil totálně nudnou krajinu kolem Cambridge, kde z jízdy po rovině vás rozptýlí maximálně most přes řeku nebo přes koleje. Plánoval jsem původně různé varianty pro výlet, ale i s ohledem na to, že už jsem v Anglii utratil poměrně dost peněz, tak jsem vyrazil na prodloužený víkend do několik stovek kilometrů vzdáleného národního parku Snowdonia ve Walesu.

Cestoval jsem vlakem pět a půl hodiny, a ačkoliv některé vlaky byly docela přeplněné lidmi, tak já měl to štěstí, že jsem za jízdy snad vždy seděl a mohl odpočívat. Část trasy jsem jel dokonce anglickým Pendolinem, které tu provozuje firma Virgin  z impéria Richarda Bransona (snad každý, kdo někdy studoval ekonomii, musí tohoto super-úspěšného pána určitě znát).

Odpoledne jsem dorazil do hostelu, kde rezervace pomocí internetu stále super cenu 8 liber (240 Kč) / noc / osoba. Nižší cenu vám nikdo nenabídne. Hostel byl opravdu základní a skládal se jen ze dvou velkých místností - společná kuchyň s jídelním koutem a velká ložnice pro 16 osob. V sezóně hostel může být plný, podle knížek, časopisů a map je určitě často využívaný horolezci, ale ti tu teď nebyli. V podobném počasí jezdí do hor možná jen blázni, jako já. Takže v hostelu teď nikdo cizí nebyl a to bylo příjemné.

Vybraný hostel byl přímo v národním parku Snowdonia, takže cestování z hostelu "za přírodou" nebylo moc náročné. V sobotu jsem dokonce poprvé zažil v Anglii to, co někteří Angličani znají jen z vyprávění - sněhovou bouři. Ve většině míst Anglie totiž nezasněží ani jednou za rok, a když už zasněží, tak samozřejmě maximálně na pár hodin, a pak vše roztaje. Pokud je v Anglii sníh, tak děti automaticky nejdou do školy a také dospělí často zůstávají doma - sníh je totiž podle Angličanů nebezpečný. (Pozn.: V Anglii se nepoužívají zimní pneumatiky.)

Sněhová bouře mě zastihla při výšlapu na Snowdon, který je s 1085 metry n. m. nejvyšší horou Anglie (pokud nepočítám hory ve Skotsku). Na začátku cesty na Snowdon nejprve pršelo, ale jak jsem stoupal výš a výš, tak déšť přecházel ve sníh a nakonec v sněhovou bouři.

Na vrcholu se zvýšila intenzita větru a kousky ledu štípající můj obličej mi navozovaly stav připomínající pravděpodobně akupunkturu. Dokonce jsem raději zamítl, že z vrcholu bych pokračoval po stezce dále a vrátil se zpět bezpečně po stejné cestě. Večer do hostelu jsem dorazil unavený, mokrý a promrzlý, ale spokojený. Dokonce jsem byl rád, že na vrcholku jsem trochu trpěl. Ono se na to totiž pak hezky vzpomíná a člověk si ty extrémnější zážitky dobře pamatuje.

V neděli jsem neplánovaně zjistil, že v nejbližším okolí nejezdí autobusy. Měl jsem z internetu vytisklý jízdní řád, kde byly autobusové spoje v neděli uvedené, ale kdesi dole v rohu jsem nakonec našel malým písmem psanou poznámku, že od listopadu do dubna autobusy v neděli nejezdí. Proto jsem nakonec vyrazil na klidnější procházku po místních kopcích, kde jsem se taky trochu zapotil a opět pěkně promoknul.

Potřeboval jsem být v pondělí po obědě zpět v Cambridge, a tak jsem z hostelu vyrazil taxíkem v pondělí brzy ráno na vlak do nejbližšího města. Taxikář jel dost rychle a s dopravními předpisy si hlavu nelámal, ale alespoň jsem si mohl být jistý, že když cestu přežiju, tak budu na vlakovém nádraží včas. Měl jsem trochu obavu, protože mě čekalo třikrát přestupování a na změnu vlaku jsem měl mít vždy jen několik minut, ale opět se vše obešlo komplikací. Mám moc rád spolehlivost anglických vlaků.

Ještě poznámka na závěr. Zajímavé bylo zažít Wales z pohledu angličtiny. Místní angličtina je totiž úplně jiná a Welšani navíc používají taky jiné písmo. Občas nebylo úplně jednoduché se s nimi dorozumět, ale nějak jsem si poradil. (více fotek ve fotogalerii)